Proč se litevští designéři opírají o své dědictví a co se prodává v zahraničí
Není mnoho návrhářů, kteří by investovali rok svého času do hledání správných látek, ale přesně to udělala Inga Skripka. Tvůrkyně a zakladatelka své stejnojmenné značky strávila téměř rok cestováním po své rodné Litvě a hledáním tkadlen. „Hledala jsem stopy a podstatu našeho folkloru, přetrvávající litevské tradice,“ říká pro FashionUnited ve svém 22metrovém ateliéru ve Vilniusu.
Téměř žádná z žen, které potkala, již nepracovala. Většina se narodila ve 30. letech 20. století, nebyly na sociálních sítích a bylo možné je kontaktovat pouze přes pevnou linku. Skripka však zjistila, že zmínka o zájmu o jejich tkaní obvykle stačila k tomu, aby byla pozvána dál. „Chci vyprávět jejich příběhy, historii a význam, který se za tkaním skrývá.“ Verutė byla výjimkou. V 91 letech patří mezi poslední, které stále pracují na tradičním dřevěném stavu. Tkaním se živila celý život a nyní tká hlavně proto, aby vyplnila dny. Podle Skripky by byla ráda, kdyby lidé stále kupovali tkané látky tak jako dřív.
Skripka začala pátrat poté, co našla krabici s tkanými textiliemi od své zesnulé babičky. Teprve po její smrti pochopila, co její babička vytvořila a s čím ji to spojuje: s pozůstatkem jiné doby, se kterým mnoho starších Litevců nechtělo mít nic společného. Za bývalé sovětské nadvlády se do země téměř nesměla dovážet produkce ze Západu, takže si domácnosti vyráběly mnoho věcí samy, a „generace před námi všechny ty látky nějak nenáviděla,“ říká Skripka. Ona k nim ale cítila jiné pouto a rozhodla se dát látkám novou podobu v jediném jazyce, který znala: „Přetvořila jsem je v oděvy,“ říká a ukazuje sladěný komplet.
Rok hledání posledních litevských tkadlen
Její první kolekce, vytvořená v roce 2019 z látek její babičky, si našla nečekané publikum, a to především mezi mladými lidmi. Inspirována jejich zájmem začala sbírat další látky, a tehdy se ukázal skutečný rozsah problému. Původně očekávala, že v zemi najde spoustu tkadlen, které stále vyrábějí látky, ale „je to vlastně zanikající řemeslo,“ říká. Nakonec po rozhovorech s celkem 16 staršími tkadlenami vytvořila archiv látek a příběhů, které se za nimi skrývají. Je si plně vědoma, že archiv je konečný, a využívá každý kousek látky, z menších dílů vyrábí klobouky a doplňky.
Mnoho tkadlen bylo překvapeno, že od nich vůbec chce něco koupit. „V jejich vesnicích si těch látek nikdo moc neváží,“ říká, „zvlášť když za něco, co vyrobily, dostaly zaplaceno.“ Třetí kolekce obsahuje u každého oděvu dokumentaci o projektu Skripky, což je forma storytellingu. Každý kus má QR kód s videem žen, které látku utkaly, aby se zákazníci mohli dozvědět více o dědictví kolekce a snad i pocítili národní hrdost, dodává. Zájem o řemeslnou výrobu v Litvě jistě roste. Zda existuje kapacita uspokojit poptávku v komerčním měřítku, je však jiná otázka.
Litevská móda: malý trh s pohledem do zahraničí
Litevští návrháři od Urtė Katiliūtė a Juozase Statkevičiuse po Agnė Kuzmickaitė a Kęstutise Rimdžiuse cíleně usilují o mezinárodní prosazení svých značek. S domácím trhem čítajícím přibližně 2,8 milionu lidí to dává smysl, protože tak malý trh nemůže uživit ani udržet zavedenou značku. Proto se i Vilnius Fashion Week, obnovený v roce 2025 po 25leté přestávce, zaměřuje na to, aby poskytl domácím návrhářům mezinárodní platformu pro prezentaci jejich práce.
Pro designéry pocházející ze země této velikosti může být čerpání z kulturního dědictví jasným odlišujícím prvkem. Do jaké míry je to ale komerční výhoda? Prodává se v zahraničí litevská tradice a řemeslo, nebo fakt, že bylo něco vyrobeno v Litvě?
Tkaní: řemeslo, kterému v Litvě chybí následovníci
Nedostatek tkalců v Litvě se projevuje napříč obory. Liepa Marija Gradauskaitė, designérka, která vyrábí sochařský nábytek z litevského proutí, odhaduje, že v sovětské éře pracovalo ve výrobních družstvech asi 200 tkalců. Dnes jich žije 20 až 30 a sotva někdo z nich ještě tká, říká pro FashionUnited u kávy. Její vlastní dodavatel proutí, sám bývalý tkadlec, řemeslo zcela opustil a s poklesem poptávky po tkalcích se začal věnovat pěstování vrb. Gradauskaitė se této technice začala věnovat až poté, co ji k tomu povzbudil učitel, a poslední roky se učí všem tajům práce s tímto přírodním materiálem. Na otázku, proč se rozhodla věnovat upadajícímu řemeslu, odpovídá: „Abych ukázala světu, že existujeme a že zde vyrábíme krásné a jedinečné věci.“
Textilní umělkyně Gintarė Murauskienė, která tvoří pod pseudonymem Knitomanija, tento úpadek reflektuje ve svém nejnovějším projektu. Projekt s názvem „Nykstančios rūšys“ (Ohrožené druhy), jehož výstava byla minulý měsíc zahájena v Botanické zahradě Vilniuské univerzity v parku Vingis, staví ztrátu tradičního ručního pletení na roveň mizení rostlin zapsaných v litevské Červené knize ohrožených druhů. Pro tento projekt Murauskienė pozvala 50 pletařek ze své komunity, aby společně upletly pole květin a z mohéru vytvořily repliku chráněné původní trvalky. „Zvolila jsem mohér, protože je to nadýchaná příze, která tak trochu napodobuje hedvábné chloupky květů,“ říká pro FashionUnited v Botanické zahradě ve Vilniusu.
Murauskienė při tvorbě svých výstav a osobních děl preferuje přírodní příze. „Myslím, že polyesteru už máme dost,“ říká a podotýká, že jako nezávislá tvůrkyně si může vybrat, s čím bude pracovat, a připlatit si za lepší a udržitelnější vlákna, na rozdíl od velkých značek a prodejců, kteří musí myslet na režijní náklady. Litva má své vlastní druhy vlny a plemena ovcí, dodává, které nabízejí další příběhy k vyprávění. Výroba příze je však jiná věc: místní přadlena, její přítelkyně, se nedávno v záchvatu vzteku zmínila, že spálí svůj kolovrat, protože práce a úsilí, které tradiční předení vyžaduje, se již nevyplatí. Tato kalkulace, zda se vynaložené hodiny vyplatí, je tatáž, která nakonec dostihla i značku postavenou právě na těchto hodinách.
Stačí se podívat na The Knotty Ones. Luxusní litevská značka pleteného zboží, původně založená v roce 2014 třemi přáteli, si vybudovala jméno a pověst na dědictví litevského pletení a spolupracovala s více než 40 pletařkami, které pracovaly z domova na venkově. V roce 2023 The Knotty Ones uzavřela překlenovací kolo financování ve výši 250 000 eur od Coinvest Capital s cílem využít peníze na financování svého růstu a expanze do USA. Ale o necelé tři roky později pověřila společnost Hilco dohledem nad potenciálním prodejem poté, co se potýkala s poklesem spotřebitelských výdajů a potížemi se získáním investičního kapitálu, což se projevilo na jejích výsledcích.
Murauskienė byla v polovině práce na svém nejnovějším projektu, když se tu zprávu dozvěděla. S majiteli se přátelí a pruské modré květiny v instalaci vyrobily pletařky z The Knotty Ones. „Je těžké se slušně uživit a nakonec pro ně byl provoz příliš nákladný,“ říká. To je také důvod, proč Murauskienė nemá ambice otevřít si obchod nebo vyrábět a prodávat kolekce. „Když se snažíte rozšiřovat výrobu a prodávat, může to dopadnout jako s The Knotty Ones,“ říká. Místo toho by si raději otevřela ateliér nebo dílnu někde ve Vilniusu, která by sloužila jako komunitní centrum, kde by se pletařky mohly scházet a sdílet svou lásku k tvoření. „Když si něco vyrobíte vlastníma rukama, máte z toho déle radost. Nevyhodíte to po jedné nebo dvou sezónách. Můžete si to nechat 10, 20 let jako rodinné dědictví. Je celkem normální mít svetr tak dlouho, když je velmi kvalitní.“ Litevské značky, které mají mezinárodní dosah, neprodávají tradici. Prodávají len.
Len: materiál, který se prodává všude
„Len je charakteristické vlákno a my s ním umíme pracovat, zatímco svět o něj má stále zájem,“ říká Vaida Ribinskaitė, spoluzakladatelka značky pomalé módy Son de Flor, pro FashionUnited u oběda. Spolu se svou sestrou Indrė značku založily v roce 2017 a Ribinskaitė přiznává, že nikdy neplánovaly vytvořit lněnou značku. „Když jsme se značkou začínaly, vzniklo to velmi přirozeně. Není to tak, že bychom měly byznys plán, který by říkal: ‚Dobře, budeme vyrábět nadčasové šaty ze lnu.‘ Spíše jsme prostě chtěly vyrobit nadčasové šaty.“ První šaty, které ušily, inspirované oblíbeným kouskem jejich matky, byly ve skutečnosti z bavlny. Ale jakmile si uvědomila, že v Litvě sídlí velmi silní výrobci lnu, vše do sebe zapadlo. Kromě své značky Ribinskaitė jmenuje Not Perfect Linen a MagicLinen jako další litevské značky s mezinárodní klientelou. „Je pravděpodobně snazší se na globální módní scénu dostat přes len než jen přes nějaký velmi cool design,“ říká se smíchem.
Výhoda Son de Flor je spíše průmyslová než kulturní. Ribinskaitė zmiňuje tři velké výrobce v zemi, kteří exportují. Její vlastní dodavatel je jen patnáct minut od kanceláře Son de Flor v Kaunasu. Pro značku pracuje asi 20 lidí, z toho sedm ve výrobě, a partnerská šicí dílna sídlí také v Kaunasu. Nic se neposílá formou dropshippingu. Blízkost dodavatelů je pro Son de Flor komerčním nástrojem a zároveň odkazem na kořeny značky. Umožňuje značce začít v malém a rychle reagovat na to, co se prodává. Zároveň to umožňuje zákazníkům reagovat na to, co se jim líbí a co ne. Když Son de Flor loni testovala na několika modelech alternativní len ze zahraničí, věrná komunita značky si rozdílu rychle všimla. „Ne, tohle není ten len, který známe a máme rádi. Proč se nevrátíte zpět?“ Poznali to okamžitě, takže značka své rozhodnutí zvrátila a přijala finanční ztrátu.
Ačkoli je Son de Flor skrz naskrz litevská značka, dalo by se předpokládat, že má v zemi velkou základnu příznivců, ale většina jejích klientů je mezinárodní. Samotná Litva pro značku téměř nepředstavuje trh. Spojené státy tvořily zhruba 60 procent prodejů před loňskými změnami cel a nyní se blíží 40 procentům, což je pokles tak výrazný, že byly měsíce, kdy si Ribinskaitė kladla otázku, zda budou schopni na konci měsíce všechny vyplatit. „Letos jsme se velmi soustředili na to, abychom se v podstatě znovu postavili na nohy, a to se nám podařilo,“ dodává.
Jedním z aspektů, který tomu pomohl, je způsob, jakým Ribinskaitė vnímá značku a její označení. „Když jsme začínali, diskutovali jsme o tom, zda bychom měli uvádět ‚Made in Lithuania‘. Tehdy jsme si mysleli, že si lidé řeknou: co je to Litva? Nějaká země třetího světa? Jaká je tam kvalita?“ Ale nyní, téměř o deset let později, se učí být na toto označení hrdá. Její pocit národní hrdosti je částečně zásluhou marketingu samotné země a širšího odklonu od rychlé módy.
Značka roste na klíčových evropských trzích, jako je Německo, Francie a Spojené království, ale Ribinskaitė si je dobře vědoma určitého stropu. Len jako materiál se rychle neopotřebuje, což ho podle jejích slov činí „příliš pomalým pro tempo ekonomiky“. Značky jako Son de Flor, které na něm postavily svou identitu, pravděpodobně neporostou rychle, ale není to omezení, kterému by se chtěla vyhnout. „Možná len není určen k masovému růstu,“ přemítá.
Ribinskaitė nesní o tom, že se stane mezinárodním konglomerátem, ani o ztrojnásobení svého podnikání během jednoho roku. Ale pokud by jednoho dne Son de Flor zvažovala přesunout výrobu do Indie nebo kamkoli jinam do zahraničí, aby mohla dále expandovat, nebylo by to rozhodnutí, které by udělali lehkovážně. Udělala by to pouze s plnou transparentností a komunikací se svou komunitou o tom, co se mění a proč. „Každá značka pravděpodobně začíná s dobrými úmysly,“ říká. „Pak možná získáte nějaký rizikový kapitál, přijdou další lidé, máte různé vize a někdy váš sen už vlastně není váš.“
Otázka kapacity, nikoli zájmu
To, co pohání litevskou módu v zahraničí, je provenience. Len, místní výroba, etiketa na límci. Zachování tradičních řemesel se zatím nepodařilo přenést do zahraničí podobným způsobem, a to především proto, že není dostatek kapacity pro růst. Část toho může souviset s překážkou blíže k domovu, poznamenává Gradauskaitė. Po získání nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1990 je pro lidi stále obtížné oddělit to, co je autenticky litevské, od toho, co jim bylo vnuceno, což zanechává zemi s komplikovaným vztahem k vlastní minulosti. „Někdy je těžké vůbec přimět lidi, aby se podívali na stará řemesla, staré tradice,“ poznamenává.
Její odpovědí na řešení tohoto problému není jen zachování nebo neustálé praktikování těchto řemesel. „Abychom něco skutečně udrželi při životě, musíme přijmout změny, možná to i trochu posunout.“ Skripka, Gradauskaitė a Murauskienė to každá dělají po svém a mladší skupina tvůrců je následuje v tkaní, pletení a upcyklaci, na trzích a jako koníček – ale k dnešnímu dni nic z toho nestačí k plnému zásobování značky.