Více těla než hype: Milánská pánská móda bojuje o relevanci

Není žádným tajemstvím, že pánská móda se zřídka těší takové pozornosti jako móda dámská. Milánské sezóny pánské módy vždy probíhaly v klidnějším duchu, zastíněny velkolepým kalendářem dámské módy a stále ambicióznějšími velkými produkcemi v Paříži. Sezóna SS27 však tuto nerovnováhu prohloubila více než obvykle. Byla tak slabě obsazená, že se tématem stala samotná absence značek a vyvstala nepříjemná otázka: Vzdala se pánská móda Milána?

Odpověď byla zřejmá ještě před oficiálním koncem milánského týdne módy, kdy se pozornost celého odvětví přesunula do Paříže. Pro Milán je to víc než jen okrajová poznámka. Odhaluje to zásadní problém, protože v soutěži o pozornost, publikum a kulturní relevanci je pro město stále obtížnější udržet si mezinárodní módní scénu až do konce. Paříž z toho bezprostředně těžila. Zatímco přitažlivost Milána slábla, módní profesionálové se již před jeho oficiálním zakončením shromažďovali na zahájení pařížských přehlídek pánské módy, které odstartovala značka Louis Vuitton.

Učinil smíšený formát týden pánské módy nadbytečným?

Srovnatelné momenty velkých produkcí byly v Miláně vzácné. Část pozornosti se dokonce zcela přesunula mimo oficiální kalendář. Jedna z nejdiskutovanějších prezentací pánské módy v Itálii se tuto sezónu nekonala v Miláně, ale již ve Florencii na veletrhu Pitti Uomo. Zde debutovala Simone Rocha se svou první samostatnou pánskou kolekcí a vyvolala značný ohlas. Reakce byly zčásti výraznější než na mnohé příspěvky milánského programu.

K tomu se přidaly personální změny v odvětví, včetně odchodu Adriana Appiolazy z Moschina a jeho rychlého nahrazení zakladateli značky Sunnei, Lorisem Messinou a Simonem Rizzem. Jedna z nejzásadnějších konverzací týdne tak nevznikla ze samotných přehlídek, ale z jejich zákulisí, což poukazuje na přesun pozornosti od oficiálního programu k dění v pozadí.

Dále Milán přilákal pozoruhodnou sestavu mezinárodních značek. Thom Browne, který obvykle prezentuje v New Yorku nebo Paříži, se ve městě představil poprvé, newyorská stálice Ralph Lauren se vrátila na druhou sezónu a Paul Smith pokračoval ve své milánské přítomnosti poté, co opustil Londýn. Na papíře se jedná o významné přírůstky. V praxi však vnímání celého týdne zásadně nezměnily. Prada zůstává jedinou domácí konstantou, která dokáže vyvolat takové očekávání, jež kdysi definovalo Milán jako hlavní město pánské módy.

Prezentací naopak nebylo málo, ale tato forma oslovuje z podstaty věci užší publikum a zřídka vyvolá takový kulturní ohlas jako velkolepá přehlídka na mole. Jsou efektivní, komerčně racionální a stále více v souladu s tím, jak chtějí značky dnes fungovat. Zároveň přispívají k tiššímu, méně viditelnému týdnu módy, který funguje jako obchodní platforma, ale jako kulturní událost zanechává jen malou stopu.

Část tohoto vývoje odráží hlubší strukturální změny v módním světě. S rostoucím stíráním hranic mezi pánskou a dámskou módou se smíšené přehlídky staly standardem. Pro mnoho značek nemá oddělení kalendářů smysl ani z kreativního, ani z komerčního hlediska. Společná prezentace nabízí efektivitu, soudržnost a jasněji definovaný svět značky.

Kumulativní efekt je však méně pozitivní. Každé rozhodnutí integrovat pánskou módu do širší přehlídky odstraňuje další pevný bod z kalendáře pánské módy. Postupem času to narušuje hustotu programu, z níž samostatný týden módy žije, a urychluje cyklus, v němž méně přehlídek vede k menšímu počtu návštěvníků z oboru, což následně oslabuje relevanci celého týdne.

Málo hype navzdory odhalené kůži

Ačkoli sezóna SS27 postrádala hustotu přehlídek, které kdysi formovaly milánskou pánskou módu, v kolekcích se rýsoval jasný estetický posun – návrat těla jako ústředního bodu.

V průběhu celého týdne byl patrný rostoucí zájem designérů mužskou postavu již neskrývat, ale naopak ji stavět na odiv. Po letech, které se nesly ve znamení oversized střihů a uvolněných siluet, kreativní ředitelé pro sezónu SS27 zřetelně zintenzivnili své snahy o zviditelnění mužského těla.

Opakovaně se objevovaly mikrošortky, přiléhavé úplety, transparentní materiály a rozepnuté košile, které podtrhovaly nový důraz na tělesnost. Nevznikla však jednotná silueta, ale spíše spektrum idealizovaných představ o těle.

Některé kolekce, například u Dolce & Gabbana, záměrně zdůrazňovaly svalnatou postavu, zatímco Prada vyvinula výrazně štíhlejší, minimalistickou siluetu slim-line – formu, která v pánské módě v posledních sezónách z velké části chyběla a v takto vyhrocené podobě byla naposledy k vidění na počátku nultých let.

Souběžná existence těchto ideálů odráží širší kulturní posun: maskulinita již není definována jediným dominantním ideálem, ale konkurujícími si, často protichůdnými obrazy těla. Tento vývoj připomíná vzorce, které dlouhodobě formují dámskou módu. Rostoucí očekávání, že tělo je třeba kurátorovat, optimalizovat a učinit vizuálně čitelným, nyní plně dorazilo i do pánské módy. Sociální média tuto dynamiku ještě posílila neustálým proudem idealizovaných mužských těl a přehlídkové molo se opět stává jevištěm, na kterém se o těchto ideálech vyjednává.

Výsledkem je pánská móda, která je stále více definována nejen oblečením, ale i tělem pod ním – tělem, které se stalo viditelným, tvárným a normovaným vnějšími vizuálními světy. Avšak jakkoli byl tento posun v kolekcích zřetelný, nedokázal zakrýt strukturální otázku, která provázela sezónu SS27 od samého začátku: Vzdala se pánská móda Milána?

Odpověď zatím zní ne. Ale náznaky se množí. Když relevantní diskuze vznikají mimo program, když profesionálové z oboru odjíždějí ještě před koncem týdne a když několik málo domů nese tíhu relevance téměř samo, pak týden módy ztratil své gravitační centrum, bez ohledu na to, kolik přehlídek je oficiálně v kalendáři.

Milán pánskou módu stále prezentuje, ale stále méně ji formuje. A dokud to tak zůstane, tato otázka neutichne.